Technika

Fotím na analogový fotoaparát Hasselblad 500 C/M a instantní fotoaparát Polaroid SLR 680 (případně SX-70). V následujícím článku, který jsem psala, naleznete informace o historii, technice a specifických kvalitách obou fotoaparátů.

Hasselblad 500 C/M

Hasselblad 500 C/M se začal vyrábět v 70. letech a patří do série analogových fotoaparátů označovaných číslem 500 a vyráběných v různých obměnách od roku 1957. Je to legendární fotoaparát, na který byly vyfoceny ikonické snímky 2. poloviny 20. století – např. portéty Marylin Monroe, portréty Picassa, Salvadora Dalího, kapely Rolling Stones či Jimiho Hendrixe.  Používali ho takový fotografové jako Arnold Newman, Anselm Adams, Bertram Stern, Richard Avedon, Helmut Newton, Victor Skrebneski, Irving Penn nebo Diane Arbus. 

„Neexistují žádné fotografie Kleopatry, žádné snímky ukazující co viděl a cítil Paris, když spatřil Helenu Trójskou. Jsou jako mrtvé hvězdy – jejich světlo už k nám nedosáhne. Ale jsou tu fotografie Marylin Monroe.“ Bert Stern

Počátky firmy Hasselblad

Hasselblad 500C/M byl celoživotním dílem Viktora Hasselblada – švédského vynálezce, fotografa a milovníka přírody, který v roce 1945 převzal vedení rodinného obchodu založeného v roce 1841 jeho prapradědem v Gothenburgu. Obchod se původně specializoval na domácí potřeby, ale Viktorův dědeček v něm začal prodávat zboží od George Eastmana z firmy Kodak a jeho otec v obchodě založil samostatné fotografické oddělení. Viktor Hasselblad tak mezi fotoaparáty prakticky vyrůstal. V 18 letech opustil školu, aby mohl v Dráždanech studovat výrobu optiky v místní továrně a v roce 1926 odjel do NYC na stáž do firmy Kodak. Za války sestrojil pro švédské letectvo fotoaparát určený k mapování nepřátelského terénu – tento předchůdce Hasselbladu 500 C/M byl okopírovaný podle německého foťáku, který švédové našli na svém území.

„Letectvo potřebovalo pomoc – potřebovali fotoaparát. Měli jsme rozdílné názory na to, jak by měl vypadat. Oni chtěli velký, já zase malý. Ale vyřešilo se to, když na švédském území havaroval německý letoun a našel se v něm fotoaparát podobný tomu, jaký jsem si představoval.“ Viktor Hasselblad

Za vším stála vášeň pro přírodu

Za vznikem Hasselbladu 500C/M stála ale především Viktorova záliba ve focení ptactva – v 30. letech vydal knihu s ptáky zachycenými v letu, což bylo v té době senzací. Viktor hledal fotoaparát, který by byl dostatečně lehký, ale zároveň disponoval velkým rozlišením – něco mezi jeho prvním velkoformátovým fotoaparátem Graflexem a kinofilmem Leicou, na kterou fotil ptactvo do své knihy. Výsledkem jeho hledání byl Hasselblad 500C/M – jednooká zrcadlovka, která fotí na svitkový film (6 cm široký film o 12 snímcích), a proto se řadí mezi tzv. „středoformáty“.

„Na fotografii se dívám jako na dokument. Fotografie by neměla být příliš složitá – měla by zachycovat skutečnost. Nerozumím třeba míchání fotografie s uměním, vždyť pro fotografy je tu nespočet témat k ztvárnění.“ Viktor Hasselblad, 1967

Hasselbladovou snahou bylo sestrojit spolehlivý fotoaparát dokonale a věrně reprodukující přírodu – fotografii chápal spíše jako pomůcku pro vědce, než jako umění. Nahrával i zvuky ptáků a pomocí oscilografu vytvářel vizuální záznamy ptačího zpěvu. V 50. letech se spřátelil s fotografem divoké přírody Svenem Gillsäterem, s kterým podnikli mnoho cest.

„Je to skutečně chytře vymyšlený systém, stvořený fotografem se zájmem o zvířata a ptáky – stejným jako mám já.“ Sven Gillsäter

Primární ambicí Viktora Hasselblada bylo vytvořit profesionální fotoaparát na dokumentární fotografii přírody. Proto opatřil své fotoaparáty objektivy značky Carl Zeiss, které byly konstruovány s centrální závěrkou umožňující nebývale přesnou synchronizaci expozice s bleskem a to i při velice krátkých časech.  Viktor Hasselblad byl díky tomu schopen použít blesk při focení kolibříků v letu. Umístění závěrky do objektivu také umožnilo vytvořit modulový systém fotoaparátu – jeho jednotlivé části šlo různě obměňovat a vytvářet tak kombinace „ušité“ přesně na míru konkrétním požadavkům.

Výlet do vesmíru

Hasselblad 500 C/M si  v roce 1962 vyhlídl Walter Schira z NASA, aby ho doprovázel do vesmíru na misi Apollo 11. Fotoaparát však musel být zbaven potahů a přebytečných součástek, aby byl co nejlehčí. Zároveň byl vybaven kazetou na sto snímků namísto obvyklých dvanácti. NASA pak začala s firmou Hasselblad spolupracovat trvale a při dalších letech programu Apollo byl typ 500C nahrazen pokročilejší a motorizovanou verzí 500 EL. Právě s tímto fotoaparátem nafotil Neil Amstrong své legendární fotografie z povrchu měsíce, na kterých je zachycen jeho kolega Edwin E. Aldrin. Všechny fotoaparáty Hasselblad, které na měsíc doputovaly, tam také zůstaly, aby byli kosmonauti na cestě zpět co nejlehčí. V měsíčním prachu jich tam leží teď 12. Nazpět se vrátilo jen pár kousků. Hasselblad 500 EL, na který fotil astronaut Jim Irwin při misi Apolla 15 v roce 1971 se vydražil se v roce 2014 za rekordních 660 tisíc eur – jak ale řekl nový majitel fotoaparátu, bylo to za pakatel.

„Jak jsem se vzdaloval od lunárního modulu, Neil řekl: ‚Počkej, Buzzi,‘ tak jsem se zastavil a otočil. A pak Neil udělal tu fotku. Líbí se mi – zachytila osamocenou lidskou postavu proti horizontu Měsíce spolu s odrazem Neila a lunárního modulu, daleko od domova, v hledí mé helmy.“ Edwin E. Aldrin

Hasselbad 500 C/M v rukou umělců

Ačkoli Viktor Hasselblad fotografii nechápal jako umění, jeho fotoaparát využívali fotografové, jejichž tvorba představu objektivního dokumentu dalece přesahovala. Používal ho například Richard Avedon, který sám sebe považoval za umělce a inspiraci čerpal z malířství. Z malířství vycházel také další vlastník Hasselbladu Arnold Newmann – ten mladé fotografy dokonce nabádal, aby se zabývali studiem dějin umění.

„Portrét není o podobnosti. Ve chvíli, kdy je určitá emoce nebo skutečnost přetvořena ve fotografii, tak už se nejedná o fakt, ale o názor. Nic jako věrohodnost ve fotografii neexistuje. Každá fotografie je věrná. Žádná z nich není pravdivá.“ Richard Avedon

Haselblad 500 C/M se stal oblíbený hlavně mezi portrétními fotografy – umělci. Zatímco pro „pouliční“ fotografii, která vyžaduje velkou pohotovost a flexibilitu, byl Hasselblad 500 C/M moc velký, pro portrétní fotografy byl „tak-akorát“. Jeho velikost vyhovovala i krajinářům – třeba Anselmu Adamsovi. Portrétní fotografové na Hasselbladu oceňovali také ojektivy Carl Zeiss, které vynikají vysokou ostrostí, malou vinětací a příjemným bokehem (měkce rozostřeným pozadím) při použití nižších clonových čísel.

„Fotografie, jak všichni víme, není vůbec realistická. Je to iluze reality, pomocí které vytváříme náš vlastní soukromý svět.“ Arnold Newman

Sid Avery (1918-2002)

Sid Avery, oblíbený fotograf celebrit Hollywoodu v 40. a 50. letech, používal celou svoji kariéru Hasselblad 500C. Nafotil na něj portréty takových herců jako Audrey Hepburn, Jamese Deana a Elizabeth Taylor. Namísto dokonalých, pečlivě nasvícených portrétů ze studia ale vytvořil intimní, přirozeně působící portréty herců v jejich soukromí. Měl přátelskou povahu a herci ho často zvali k sobě domů. Díky tomu nafotil tehdejšího idola Marlona Branda při docela přízemní situaci – jak vynáší odpadky.

Arnold Newman (1918-2006)

Portrétista Arnold Newman fotil převážně na velký formát, ale některé portréty nafotil také na Hasselblad. Stal se zakladatelem tzv. „enviromentálního portrétu“, na kterém byl fotografovaný člověk zobrazen ve svém běžném prostředí a často ho doplňovala vizuálně zajímavá věc, která odkazovala k profesi portrétovaného.

„Skutečně jsem fotograf portrétů v přirozeném prostředí. Ale nesnáším nálepky. Tuhle nálepku mi dal kdysi jeden novinář, který o mě psal článek a nazval mě zakladatelem enviromentálního portrétu a tahle nálepka se mě už drží. Ale když se podíváte na Strávinského portrét, tak to není ani tolik enviromentální portrét, jako symbolický obraz…když použiji jinou nálepku.“ Arnold Newman

Na Hasselblad fotil Newmann v pozdějších letech a využíval ho při focení v ateliéru. Newman chtěl být malířem, ale pro nedostatek financí studium malby nedokončil. Jeho zájem o obrazy se ale odrazil v jeho stylu fotografování – měl velký cit pro kompozici a pro gesta lidí.

Richard Avedon (1923-2004)

Richar Avedon, vynikající portrétista, začal fotit na Hasselblad v kombinaci s objektivem Sonar 150mm v 60. letech, když potřeboval vyfotit tzv. „close-up“ portrét – tedy pouze hlavu portrétovaného. Díky tomu byly na portrétu vidět nebývale ostře veškeré detaily jako struktura kůže a vlasů. Hasselblad využíval především při své práci módního fotografa, kterou se živil. Avedon uměl mistrně pracovat s portrétovanými lidmi. Povídal si s nimi, naschvál vyprávěl veselé nebo smutné historky podle toho, jakou chtěl vzbudit reakci. Od středoformátu postupně přešel k velkoformátové fotografii, protože mu vyhovovalo, že při focení mohl stát vedle fotoaparátu a mohl tak navazovat s modelem oční kontakt. Tak nafotil slavnou sérii portrétů obyčejných lidí nazvanou „In the american West“, kterou považoval za vrchol své tvorby.

Bertram Stern (1929-2013)

Na Hasselblad fotil také komerční fotograf Bertram Stern, přezdívaný „madmen“, který vytvořil portréty Elizabeth Taylor, Richarda Burtona, Marilyn Monroe, Kate Moss, Brigitte Bardot, Marlona Branda, Raye Charlese a dalších známých osobností. V roce 1955 nafotil na Hasselblad 500 C/M reklamu na vodku Smirnoff. Při práci pro časopis Look se seznámil se Stanley Kubrickem, pro kterého nafotil v roce 1962 plakát na film Lolita. Nejznámější se stal kvůli posledním známým snímkům Marylin Monroe, které nafotil 6 týdnů před její smrtí.

Terry O’Neill (1938-2019)

Čtvercový formát fotek z Hasselbladu se zalíbil Terry O’Neillovi, který fotil na 500 C/M prakticky celou svoji kariéru. O’Neill se narodil v Londýně a k fotografii se dostal úplně náhodou. Chtěl se stát jazzovým hudebníkem v New Yorku. Vzal práci u britských aerolinií s vidinou snadného cestování – ale místo toho, aby se stal stevardem v letadle, začal dělat pro fotografické oddělení aerolinek. Jednou nafotil známého britského politika Raba Butlera, jak usnul při čekání na letadlo. Jeho práce si všimnul deník Daily Sketch a najal ho. O’Neill pracoval mezi zkušenými fotografy a zbyla na něj práce, kterou nikdo nechtěl – nafotit začínající muzikanty, kteří nahrávali v Abbey Road. Ukázalo se, že to byli Beatles. Za svou kariéru nafotil O’Neill obrovské množství celebrit.

Jelikož O’Neill nebyl vystudovaný fotograf, řídil se hodně svojí intuicí – jeho fotografie tak působily nekonvenčně a přirozeně. Největší lekci ve focení mu prý dal Frank Sinatra – dovolil mu fotit ho úplně všude pod podmínkou, že o něm nebude vědět. O’Neill se od té doby při focení lidí snažil být co nejvíce nenápadný. Sám sebe chápal jako reportážního fotografa, který musí kvůli dokonalým snímkům zcela splynout s okolím.

Gered Mankowitz (*1946)

Gered Mankowitz, který se proslavil portréty kapely Rolling Stones, byl Hasselbladu věrný po celý svůj život – postupně vystřídal většinu fotoaparátů ze série 500. Mankowitz fotil i herce, ale do povědomí se dostal jako fotograf hudebníků. Kromě Rolling Stones nafotil Jimihy Hendrixe a Suzi Quatro. Na Hasselbladu mu vyhovoval výsledný čtvercový formát fotek, protože obálky na vinyly mají stejný formát.

Polaroid SLR 680

Polaroid SLR 680 je jednooká skládací zrcadlovka z 80. let, která fotí na instantní filmy. Princip polaroidu vymyslel americký vynálezce Edwin H. Land, když se ho tříletá dcera v roce 1944 na dovolené v Santa Fe v Mexiku zeptala, proč jí nemůže ukázat obrázek rovnou poté, co jí vyfotil. A tak Land vymyslel revoluční koncept: polaroidový snímek obsahuje všechny složky nutné k zhotovení snímku: negativ, vývojku a ustalovač. Snímek se po expozici sám vyvolá, jak hlásal dobový reklamní slogan: „Zmáčknete jen spoušť a foťák udělá zbytek!“

Počátky firmy Polaroid

Edwin H. Land byl rozený vynálezce. Odmala něco kutil a vyráběl, ale neměl moc trpělivosti pro studium. Promoval v roce 1926 na polo-soukromé vysoké školu v Connectitutu a poté studoval optiku na Harvardu, ale po prvním roce školu opustil. Přestěhovat do New Yorku, kde vynalezl ve svojí improvizované dílně polarizační filtry. Jelikož neměl potřebné vybavení, po večerech chodil tajně do laboratoří kolumbijské univerzity a potřebné vzdělávání si doplňoval v místní knihovně. V roce 1932 založil se svým profesorem z Harvardu společnost Land-Wheelwright Laboratories, kterou v roce 1937 přejmenoval na Polaroid Corporation, podle jejich hlavního produktu – polarizačních filtrů. Ty Land dodával do všech možných produktů – za druhé světové války jimi zásoboval americkou armádu, ale použil je i k sestrojení speciálních brýlí do 3D kina. Po válce Land vynalezl princip instantní fotografie a první instantní fotoaparát Model 95 uvedl na trh v roce 1948. První série 56 kousků byla prakticky okamžitě vyprodaná. Model 95 byl malý příruční fotoaparát se skládacím měchem a Land podle jeho vzoru vyráběl fotoaparáty dalších 15 let. Ze začátku Land experimentoval se svitkovými instantními filmy, ale později přešel na výrobu tzv. „peel-apart“ filmů – jednotlivých kusů filmu, z nichž bylo potřeba po expozici odtrhnout negativ. První barevný instantní film byl uvedený na trh v roce 1963 spolu s novým kompaktním fotoaparátem Atomatic 100. V polovině 60. let firma Polaroid zabodovala s fotoaparátem Swinger, který byl cenově snadno dostupný.

Vrchol Polaroidu

Největší „boom“ zažívala firma v 70. letech s příchodem modelu SX-70. Byl to elegantní fotoaparát ze stříbrného chromu potažený koženkou, který ve složeném stavu nezabíral moc místa. Kvůli svému nadčasovému designu a spolehlivé technice je dodnes považovaný za nejzdařilejší ze všech polaroidů. Model SX-70 se stal oblíbený také díky novému typu integrálního filmu. Stačilo jen zmáčknout tlačítko a pak počkat minutu, než se snímek vyvolá. Jeho ikonický čtvercový formát s bílým rámečkem se stal synonymem polaroidu. Dolní část rámečku je širší, protože obsahuje kapsy s ustalovačem, který se rozprostře po snímku při vyjíždění z fotoaparátu. Vývojáři nebyli s asymetrickým tvarem rámečku spokojení, ale uživatelé si nezvyklý typ formátu záhy oblíbili a na volné místo začali psát popisky. Na polaroidovém rámečku dnes už nikomu nepřijde nic divného a naopak je často napodobovám (např. aplikací Instagram).

V roce 1982 firma představila Polaroid SLR 680 – vylepšenou verzi legendárního modelu SX-70. Kromě manuálního ostření měl navíc sonarové automatické ostření a integrovaný blesk, který se automaticky naklání v závislosti na ohniskové vzdálenosti. Oba fotoaparáty (SX-70 a SLR 680) byly určeny pro profesionální fotografy, umělce, nebo náročné fotografy amatéry. Pro běžné spotřebitele firma prodávala fotoaparáty Pronto, Button, Sun Camera a One Step.

„Chtěli jsme nové fotografické médium s uměleckým výrazem, které by mohlo být pro každého…“ Edwin H. Land

Polaroid jako nové umělecké médium

Edwin Land si přál, aby se polaroid rozšířil i mezi umělci. Ti se na polaroid zpočátku dívali jako na podřadné médium a polaroid používali pouze k testovacím snímkům před samotným focením na klasický film. Rok poté, co byla světu představena instantní fotografie, najal Land známého fotografa Anselm Adamse, aby pro něj testoval nově vyvíjené filmy. Anselm Adams si nejvíce zamiloval film Type55, který byl uvedený na trh v roce 1961. Byl to tzv. peel- apart film určený pro profesionální fotografy a kromě hotového snímku nabízel i negativ, ze kterého bylo možné vyvolat další snímky.

V 50. letech založila firma Polaroid sbírku polaroidů, přičemž vybrané umělce zásobovala fotoaparáty a filmy výměnou za hotové snímky. Na počátku 60. let začala firma Polaroid vyvíjet barevný film a najala kvůli tomu fotografku a malířku Marie Considas. Ta začala experimentovat s dobou vyvolání filmu a dosahovala tak působivých fotografií blížících se svou barevností více obrazům než realitě. V 60. letech vznikla nová vizuální identita Polaroidu od Paula Giambarby. Z jeho jednoduchých grafických návrhů v zářivých barvách duhy ťěží firma Polaroid dodnes.

Edwin Land dokázal velice dobře odhadnout potenciál polaroidu. Příznačné je, že sám sebe považoval více za umělce, než za vědce. Polaroidu postupně propadla celá řada umělců. Asi nejznámějším umělcem používajícím polaroid se stal Andy Warhol. Fotil na fotoaparát Big Shot z roku 1971, který byl určený k focení portrétů z fixní vzdálenosti 1 metru. Warhol ho tahal sebou na všechny party a zdokumentoval tak mnohé nově vycházející hvězdy showbyznysu.

Profesionální model SX-70 si oblíbila řada umělců – používal ho například André Kertész a Andrej Tarkovsky. André Kertész začal fotit na polaroid po smrti své ženy v roce 1977, tedy v pozdní fázi svého života. Zátiší, která nafotil na polaroid ve svém bytě v New Yorku, sice nepředstavují vrchol jeho tvorby, ale přesto diváka zaujmou svou světelnou podmanivou atmosférou. Některá vypadají jako pouhá formální cvičení s tvary a barvami, jiná mají lehce surrealistický nádech a symbolický podtext.

Andrej Tarkovsky se k polaroidu dostal také v posledních letech svého života. Od roku 1979 až do své smrti v roce 1984 na něj zachycoval svůj soukromý svět: rodinu, domov a obyčejná, ale zároveň enigmatická místa, která podněcovala jeho představivost. Během natáčení filmu Nostalgie v Itálii používal Tarkovsky polaroidy z Ruska k vytvoření scény, odpovídající jeho vzpomínkám na domov, kam se až do své smrti nevrátil. Tarkovskyho polaroidy jsou momentkami, ale to neznamená, že jsou nahodilé, protože Tarkovsky pečlivě vybíral snímky, které zachová. Díky tomu jeho polaroidy představují ucelený, vnitřně soudržný cyklus a to bez ohledu na to, jestli je fotil v Rusku, nebo později během svého exilu v Itálii.

Tarkovsky měl rád výrazně saturovanou, ale zároveň měkkou retro barevnost polaroidů, která dodávala každému zátiší nádech tajemna. Mark Le Fanu

Nový typ integrálního filmu, který byl uvedený na v roce 1972 spolu s modelem SX 70, přímo vybízel k experimentům – řada umělců jako David Hockney nebo Robert Rauschenberg polaroid různě přetvářela. Oblíbené byly koláže, transfer snímku na jiný materiál, perforace a různé další fyzické manipulace snímku. Vrcholem Landovy snahy etablovat polaroid jako nové umělecké médium byla výstava s názvem By SX-70, která se uskutečnila v roce 1973 v Light Gallery v New Yorku. Své polaroidy na ní vystavovali umělci jako Lucas Samaras, Robert Mapplethorpe, Carl Chiarenza, Charles Eames a další.

Ve stejné galerii pak v roce 1979 proběhla výstava velkoformátových polaroidů. Fotoaparátů na polaroidový formát 20 X 24 palců bylo vytvořeno celkem šest. Největší polaroidové snímky pochází ze speciálního fotoaparátu ve velikosti pokoje nazvaného „Museum Camera“, který byl v roce 1976 instalován v Muzeu krásných umění v Bostonu za cílem reprodukce Renoirova obrazu Tanec Bougival ve skutečné velikosti.

„Fotografie je dobrá, pokud vám teda nevadí dívat se na svět okem Kyklopa paralyzovaného na jednom místě.“ David Hockney

Pád Polaroidu a jeho vzkříšení

 V době největšího rozmachu Polaroidu se objevil na trhu konkurent – společnost Kodak, se kterou se Edwin Land soudil o patenty. Ačkoli firma Polaroid v roce 1990 spor vyhrála, výlohy na soudní spory ji značně oslabily. To a skutečnost, že se firma nezvládla adaptovat na příchod digitálních fotoaparátů, vedlo v roce 2001 k bankrotu – značka Polaroid dále pokračovala s novými majiteli a začala vyrábět LCD a plasmové televize. V roce 2008 došlo k zastavení výroby instantních filmů a k uzavření většiny závodů. Část zaměstnanců ale odkoupila továrnu na Polaroidy v Holandsku a založila společnost Impossible project s  cílem obnovit výrobu filmů. Mnoho lidí totiž ještě vlastnilo původní Polaroidy, ale nemělo na co fotit. V počátcích Impossible project prodával dokonce staré expirované filmy – staly se rychle oblíbené pro své nepředvídatelné barevné efekty.  Nadšení party nadšenců z Impossible projektu vedlo nakonec k obnovení původní náplně značky Polaroid. V roce 2017 Impossible project zakoupil značku a duševní vlastnictví firmy Polaroid a přejmenoval se na Polaroid Originals.

Co lidi na Polaroidu fascinuje?

V době vzniku polaroidu na něm lidé oceňovali především možnost rychlého pořízení snímku. S příchodem digitálních fotoaparátů bylo ale najednou 60 sekund na vyvolání polaroidu směšně dlouhých a navíc do digitálů se nemusely kupovat filmy. Pro obyčejné lidi se staly Polaroidové filmy záhy nepřiměřeně drahé a zájem o ně začal upadat. Na přelomu tisíciletí ale přišel zlom, protože si náhle spousta lidí uvědomila, že z uplynulých dvou dekád ovládaných digitály nemají doma prakticky žádné fotoalbum. Najednou lidé začali na polaroidu oceňovat jeho hmatatelné kvality: možnost psát si popisky na bílý rámeček a vkládat si fotky do deníku. Díky nové poptávce po instantní fotografii se začaly vyrábět digitální fotoaparáty se zabudovanou termosublimační tiskárnou – snímky z nich jsou mnohonásobně levnější, ale postrádají specifickou kvalitu pravých polaroidových filmů: zasněnou barevnost, jemnou tonalitu, šerosvitné vyznění, ale i nepředvídatelné efekty materiálu reagujícího na teplotní změny a vlhkost vzduchu. Díky nostalgii po analogové vizualitě se staly polaroidy dnes zase oblíbenými – vedle sterilní dokonalosti digitálních fotek působí jejich neostrý obraz příjemně lidsky.